O nemocnici

29.10.2019

Téměř padesát unikátních fotografií z moravského podzemí pořízených na klasický film nově zdobí vstupní halu Nemocnice Prostějov, člena skupiny AGEL. Jejich autorem je sanitář prostějovské nemocnice a speleolog Petr Hruban, který tak návštěvníky zavádí na krásná a tajuplná místa, veřejnosti nepřístupná, a z podzemních hlubin přináší na povrch poklady v podobě svých fotografií. Zkoumání podzemí se věnuje již pětadvacet let. Výstava potrvá až do konce listopadu.

Fotografie jsou pořizované na klasický film a pochází především z podzemí Jeseníků, ale najdou se zde i fotky z Olomouce, Znojma, Špilberku a jiných lokalit. „Když už se do nějakého podzemí dostanu, tak se snažím tyto okamžiky zachytit na fotografii a přenést je tak do srdcí dalších lidí. Vždy mne zajímalo tajemno, cítím v tom krásu, harmonii a klid. První fotografie z podzemí pochází asi z roku 1995. Tím, že fotografie pořizuji na klasický film, jsem nucen přemýšlet, kdy zmáčknu spoušť. Fotografie neupravuji a beru je jako dokumentární,“ popisuje čtyřiapadesátiletý speleolog Petr Hruban s tím, že jeho první fotografie z podzemí pochází už z roku 1995, ale samotnému fotografování se věnuje o deset let déle.

Podle náročnosti terénu, který navštíví, si chystá speleologickou výbavu. „Do běžného podzemí si připravím kombinézu, holínky, rukavice, speleovak, helmu se světlem a do těžšího terénu neoprén, brodící kalhoty, lano, horolezeckou výbavu, lanový žebřík, nafukovací člun, čerpadla na vodu a k tomu dostatečnou svačinu. V podzemí je absolutní tma, takže navíc ke klasické výbavě a práci speleologa musím nést silná světla, baterie, fotoaparát se stativem a fotit delším časem,“ vyjmenovává Petr Hruban pocházející z Prostějova a dodává, že v podzemí stráví i 16 hodin a limitován je životností baterií.

Speleologie je týmová aktivita, proto zájemce o ni musí mít prvořadě chuť a čas, musí na něj být spoleh a musí si věřit. „Ideální pro vstup do podzemí je tří a vícečlenná skupina a minimálně jeden člověk na povrchu a samozřejmě i další lidé musí vědět o tom, kam jdete, na jak dlouho a co tam jdete dělat. Jednou jsem byl s kamarádem na Šumpersku v jeskyni a on se zaseknul v úzké plazivce tak, že nemohl tam ani zpátky. Tenkrát o nás nikdo nevěděl a dostat se ven trvalo několik hodin,“ vzpomíná zkušený jeskyňář na svůj nejsilnější zážitek. Sám naštěstí doposud nebyl svědkem žádného zranění, ale při fotografování Zlatohorského podzemí, které vyšlo knižně, prošel i místa, kterými už by podruhé nešel.

Kromě jeskyní se zajímá také o důlní díla a historické podzemí. „Úkolem speleologa ve všech typech podzemí je jednak místo dobře zdokumentovat, zaměřit, zmapovat, ale také se zajímat o živé tvory, třeba netopýry, z nichž někteří patří ke kriticky ohroženým druhům a zanechat to vše pro další generace,“ míní Petr Hruban, podle něhož objektivně hodnotit krásu jeskyní nelze. „Javoříčské jeskyně jsou třeba krásně barevné, jeskyně Na Špičáku připomínají lůno ženy, Býčí skála je úžasná aktivním tokem. Každý vnímá krásu jinak a líbí se mu něco jiného,“ uzavírá Petr Hruban, který je členem České speleologické společnosti, ZO 7-08 Sovinec a rád se ve volném čase vrací k fotografování přírody, hradů, zámků, zřícenin a sakrální architektury.